Petra Alraune Neomillnerová

AktualityCurricullum VitaePovídkyMagiePoezieVydané knihyKontaktVzkazyUkázkyWeblog

Curricullum Vitae

Zvyk je železná košile a tak i moje curricullum vitae musíte, bohům žalováno, zkonzumovat jako fantasy příběh. Co naplat…

Tak tedy… jednoho lednového rána roku devatenáctistého sedmdesátého, v době, kdy v zimě ještě nepřichází úsvit, v budově z červených cihel, která se už třetí století zove Městská porodnice, dala krásná plavovlasá žena život dítěti, které pro svět pojmenovali Petra Neomillnerová, když jim nebylo dopřáno dát dítěti jméno Petula, které neodvozovali od zpěvačky, leč od stromu betula pendula. Tmavovlasé děcko se nikterak nelišilo od ostatních dětí, jen při křtu v kostele Sv. Antonína, který se choulí v klíně staroslavné pražské čtvrti Holešovice prý došlo k nějakým podivným událostem, kdy se dítě pronikavě rozvřeštělo, když na ně dopadly kapky svěcené vody. Nu což, děti občas pláčou.

Holčička rostla, jak už to bývá, ochraňována rodinou, která naneštěstí trpěla zvláštním zlozvykem dítěte, kterým byla nespavost a odmítání potravy… Nervy nebohých sousedů byly ničeny celonočním drncáním kočárku, a ječením miniaturní harpye, kterou rodiny Neomilnerových a Kyselých nebyly schopny utišit. Jak čas šel a děvčátko rostlo, bylo rodinám snášet i úděsné záchvaty vzteku, kdy andílek modral, rval ze sebe šatstvo a zcela nahý rotoval po zemi. Méně osvícená doba by diagnostikovala posedlost démony, osvícení lékaři pražští však podobné excesy řešili preparátem zvaným Hysteps, který děcko chroustalo bez viditelných výsledků. Překonaly však rodiče dívenky tato protivenství a ještě než dívenka začala navštěvovat vzdělávací ústav zvaný základní škola, byla rodina obdařena druhou ratolestí, pohříchu obtíženou stejnými nectnostmi. Tmavovlasému děvčátku s kůží tak bílou, že lékaři mumlali cosi o anémii, se narodil bratr, kterého pojmenovali Jan.

Ve škole se malá Petra projevovala tak, jak bylo možno čekat. Krizové situace řešila metáním předmětů po učitelích, křečemi tak strašnými, že pedagogové litovali, že není přítomen exorcista nebo kat, a mnohahodinovými lamentacemi v kruhu laskavé rodiny. S bratrem si pak hrávala podivné hry, ve kterých bylo panenkám snášet mnohá příkoří, přestát povodně, hladomory, revoluce, povstání a rození dětí mimo lože manželské. Dítka stvořila svérázné království, kde vládl král Patrik, po jehož boku usedala na trůn královna Bibiana a k posluze měli četnou čeládku zrůd, trolů, služek a pudlů vydávaných za koně. Rodiče podivné zájmy dětí přičítali vznětlivé fantasii.

Základní školou prošla naše hrdinka celkem snadno, neb sbor, zastrašený dívčinými mravy hodnými berserka nevyhledával sporů, už kvůli tomu, že matka dítěte, ač doktorka staroslavné Alma Mater Universitas Carolina, jevila spíše sklony hladové vlčice hájící mláďata.

Dítko také projevovalo živý zájem o přírodu, která se ale v domácnosti omezila jen na andulku, morčete, kvůli jisté podobnosti s krysou, děcku dopřáno nebylo.

Aby vyšli vstříc zájmům stvoření, které louskalo od útlého věku nejen Shakespeara a existencionalisty, ale i autory podstatně méně vhodné a jehož biblí se stala kniha „Fantastické a magické z hlediska psychiatrie“ profesora Vondráčka, poslali rodiče dítě na vzdělávací ústav zvaný „Střední knihovnická škola“ doufaje, že maličká mezi regály knih dojde klidu. Není jejich vinou, že se tak nestalo.

Pověstný dívčí ústav poskytoval vzdělání četným dcerám z předních pražských rodin a z nich pak zejména těm, které byly zcela neschopné aritmetiky a podobných disciplin, takže jeho fortna pohltila znejistělé dlouhovlasé stvoření jako malinu. Také ho tak po skončení vyučování vyplivla… Sugestivními slovy amerických beatniku vznícené děvče také po jiném netoužilo. Zazněla píšťala krysařova a temné sklony se projevily naplno. Železná ruka režimu sice výtržnici občas vytáhla z restauračního zařízení, zvrhlý výrostek se tam však vracel s bezpříkladnou vytrvalostí. Noční Praha přijala dítko do své lihem páchnoucí náruče a pouštěla je jen občas, notně nevyspalé. Zatímco ve škole pedagožky jen ztěží překonávaly averzi k žačce, která vyučování trávila hlavně psaním básní a dekadentních povídek, diskusemi o sexu a lakováním nehtů, v rodině Neomillnerových se schylovalo k tragedii, která navždy poznamenala osudy všech jejích členů.

Meč a štít rodiny, její duše a hlava, matka a přítelkyně, Jana Neomillnerová se těžce roznemohla a v listopadu roku 1986 skonala, zůstavujíce náhle nepřátelskému světu dvě děti a zcela paralyzovaného manžela. A nastaly časy zlé…

Šílenství posedlo sirotky, neusměrňované už rukou, která jediná snesla plamen jejich vzteklých, vzpurných a násilnických duší. Je snad lépe neodhrnovat roušku nad divokými skutky a nejitřit tak trpělivost soudů a cudnost dnešních družek tehdejších přátel naší hrdinky. Mnoho alkoholu proteklo hrdlem, mnoho zakázaných substancí bylo zkonzumováno a mnohé nesvaté choutky ukojeny v doupatech, průchodech a koutech, o kterých Praha svým mužům pořádku nerada vypráví. Žádná noc nebyla dost dlouhá a žádné ráno dost kalné, nic zakázaného zakázáno dost striktně. Marně lomily moudré profesorky rukama a poukazovaly na mravní spuštění, marny byly hádky v náhle vychladlém hnízdě, marny byly výhružky mužů obdařených vyšší mocí obušky. Co víc, marny byly i nesmělé rady zkušených. S tělem plným modřin se vracelo domů dítě, které dítětem být už přestalo. Mnohé básně zůstaly z té doby a jsou zaklínadly nejtrpčími.

Aj, neměla knihovnická škola ráda odpadlici, leč preferovala řešení smírná a tak strpěla se zaťatými zuby klimbající stvoření mezi svými ovečkami a zbavila se ho až obvyklým způsobem, jímž je maturita.

A potom před pohoršení vzbuzující šibeničnicí vyvstala nutnost pracovat, už proto, že těžko by nějaká universita přijala individuum natolik prolité rozličnými barevnými i bílými alkoholy, které navíc nezařazovalo spánek mezi nutnosti života.

Snad jen letmo, ale přece jen je nutno zmínit Státní lékařskou knihovnu, která za pochybné služby, které jí Neomillnerová značně nesoustředěně poskytovala, ještě platila a dokonce její pracovnice ani nezatvrdily svá srdce proti nehodné holčici.

Také se sluší podotknout, že v té době už dospěl i bratr Jan do věku, kdy měl dost síly na to, aby šířil chaos a tedy ho šířil s horlivostí dospívajících.

V té temné době, při jedné ze svých toulek, které nezřídka končily na místech od Prahy poměrně vzdálených, se dívka, v tomto případě značně rozjařená, setkala s mužem, tč. na útěku z rodné vesnice, který projevil obdivuhodnou vytrvalost v úsilí zůstat v její blízkosti. Toto úsilí projevuje dosud, takže se postupem času stal součástí nestandardního společenství lidí a fen československého vlčáka, kterému se i v tomto případě možná říká rodina.

myacuby.jpgO čem jsme to… ach ano, práce. Brzo se projevilo, že bohové nedali dítku, na kterém byly postupem času čím dál více vidět symptomy ježibaby, do vínku pokoru. Těžko bylo divokému srdci dodržovat subordinaci a tak při první příležitosti zabouchla za sebou dveře budovy úřední, resignujíc na dráhu kancelistky a knihovnice a, protože rovnostářský řád už padl, vydala se vstříc životu bez pracovní doby, tedy rejdivému a riskantnímu podnikání grafičky. V samotě bytu brzo začala s rituály poněkud jinými, než je ranní káva, s rity o něco bližšími jejímu povahovému ustrojení, schopnostem i zašpičatělým slechům.

V oknech začala růst oměj a staří zlomyslní bohové se zaradovali a rozevřeli náruč. Drobné ručky měnily počítač za křišťálovou kouli a kromě básní drápaných nečitelně černým inkoustem se při tanci, šourání i saltech prstů na klávesnici začaly rodit příběhy. Pohádkové. Krvavé. Násilné. Příběhy, které umožňují divokému srdci návrat domů, pokud domovem máme na mysli to klidné, tiché a známé místo kdesi v universu.

Tady příběh končí, neboť vypravěčka není obdána schopností vidět dál, než kolik napsala a vlastně ani dál vidět nechce. Nepadla tu jména mnohých, kterým patří dík za pomoc, úsměv, stopu. Mnohé pohltila nenasytná tlama zkratky vypravěčské. Pokud vyprávění vzbudilo zvědavost, není těžké dočíst se víc. Stačí jen nalistovat stránku pohádek

Vypravěčka není obdána schopností vidět dál, ale mezitím již čas trhnul svou oponou, kolo světa se pootočilo a jednoho zářijového večera ostrý nůž otevřel cestu na svět plavovlasému dítěti se špičatými oušky, mé a Karlově dceři Nice Neomillnerové. Dávní bohové se zaradovali, malá upatlaná ručka sevřela malou upatlanou křišťálovou kouli  a příběh teče dál, jako voda, jako krev, která spojuje rodiče a děti, věky a věky.

                                                                          

 

Naposledy aktualizováno 16.12.2005 | Provozováno na systému XML4web